Rozhovor: Někdy naše intervence změní vnímání rodiny ze strany úřadů, popisuje Linda Vršatová program Podaná ruka.

Linda má v salesiánském středisku na starosti sociálně aktivizační službu pro rodiny s dětmi „Podaná ruka“. Přečtěte si, jak vnímá současnou situaci a jaké změny ve společnosti by pomohly k tomu, aby se rodinám žilo líp.

Lindo, věnuješ se podpoře rodin už několik let. Jak vnímáš situaci rodin teď v období pandemie?

Když to před rokem v březnu začalo, vláda naše služby, spolu s mnoha jinými, zavřela. I přesto jsme zůstali s uživateli naší služby v telefonickém kontaktu. Snažili jsme se radit, co s novou situací, která byla nová nás všechny, dělat, jak se najednou se vším, co je tíží, vypořádat. Spolupracovali jsme se základní školou v místě naší služby, pomáhali s distribucí domácích úkolů pro děti, zprostředkovávali jsme komunikaci mezi rodiči a školou. S říjnem se pak tato situace vrátila. Nejkritičtější byl u nás prosinec. Možná to bylo i stresem z Vánoc. Některým rodinám, často maminkám samoživitelkám, se snížily příjmy, neměly na nájem a na jídlo a do toho chtěly dětem dopřát hezké Vánoce. Nikdy v minulosti jsme neřešili tolik pomoci z Potravinové banky jako tehdy. Pomohli nám i drobní dárci – díky nim jsme každé naší klientské rodině mohli dát malý dárkový balíček k Mikuláši a na Vánoce. Děti v něm našly i praktické věci jako tužky, pastelky apod.

Takže je to hodně odlišné od doby před Covidem?

Teď je dopad v tom nedostatku základních potřeb. To předtím až tak vyhrocené nebylo – materiální pomoc jsme řešili 1x za rok, ale teď to je několikrát v měsíci a hned několika rodinám. Hodně jsme spolupracovali i s Charitou Teplice a Květinou z Dubí. Mnohem víc teď taky řešíme různé návrhy k soudu. Je otázka, co za tím stojí. Dříve jsme hodně řešili exekuční věci nebo splátkové kalendáře. Je zajímavé, že s těmito tématy teď klienti příliš nechodí. Nevíme, jestli to je tím, že jsou morálnější v placení anebo to naopak teď moc neřeší.

„Zlepšíme hygienické podmínky, dohlédneme, aby rodina dodržovala lékařskou péči u dětí, zajistíme, aby nedocházelo k výpadkům příjmů třeba kvůli tomu, že rodiče zapomenou odevzdat potřebné formuláře.“

Jak se k vám rodiny dostávají?

Pravidelně spolupracujeme s teplickým magistrátem – s Odborem sociálně právní ochrany dětí (OSPOD), základními školami, ale i pedagogicko psychologickou poradnou. Mají přehled o rodinách v nouzi a často nás navedou na rodinu, která by sama naši službu nevyhledala. Když intenzivně spojíme síly, může se nám podařit zlepšit situaci v rodině. Zlepšíme hygienické podmínky, dohlédneme, aby rodina dodržovala lékařskou péči u dětí, zajistíme, aby nedocházelo k výpadkům příjmů třeba kvůli tomu, že rodiče zapomenou odevzdat potřebné formuláře na úřadu práce.

Asi bys tuhle práci nemohla dělat tak dlouho, kdybys nebyla přesvědčená o tom, že má smysl.

Smysl rozhodně má. Někdy i ten samotný pocit, že existuje služba, která mi může pomoci, je uklidňující. Že když mi bude nejhůř, mám kam jít a oni se mi budou snažit pomoct. Když je klidná máma, jsou klidnější i děti. Máme zkušenosti, že někdy naše intervence změní i to, jak rodinu vnímají pracovníci na úřadech nebo ve školách. Třeba už jenom tím, že jim povyprávíme o skutečné situaci v rodině.

Cítíš někdy bezmoc?

Většinou, když narážím na nedostatky v systému. Třeba otázka bydlení. Chybí tu něco jako sociální bydlení. Hodně našich rodin žije třeba ve 2+1 a platí za to 16 tis. Kč. A pak jim nevychází peníze. A když chtějí sehnat něco levnějšího a představí se do telefonu svým romským příjmením, nemají šanci. I informace jako „mám pět dětí“ je často důvodem, že rodina nemůže sehnat lepší byt. Chtělo by to mít nějaké sociální byty pro nízkopříjmové, vícečetné rodiny. Rodina by získala dobrý byt za přijatelné peníze, ale podmínkou by bylo, že by musela spolupracovat se sociálními pracovníky.

„Pomohlo by třeba mít známé, kteří by ve spolupráci s naší službou disponovali několika volnými byty právě pro účel sociálního bydlení.“

V Teplicích působí Charita, Květina, SPZ, Arkádie a další organizace. Které sociální služby tu ještě chybí?

Nejen, že chybí řada služeb. Chybí i kapacita v těch stávajících. Často nejsou třeba místa v azylových domech pro matky s dětmi. Když vyhlásíme jednorázovou výzvu na sbírku potravin a drogerie, lidi se zapojí. Pomohlo by třeba mít známé, kteří by ve spolupráci s naší službou disponovali několika volnými byty právě pro účel sociálního bydlení. Pak by stačilo, že když budu vědět o někom, kdo žije v nevýhodných podmínkách, jenom zvednu telefon a zavolám tomuto „partnerovi“ , protože vím, že má pro tyto případy volné byty. Co si budeme povídat, mít střechu nad hlavou je to nejdůležitější. Když máme domov, máme i větší pocit bezpečí. Je to důležitější než to, že třeba teď momentálně nemám práci. Anebo třeba někteří podnikatelé. Můžou mít přebytky v potravinách, kterým třeba dochází lhůta trvanlivosti. Moc by nám pomohlo, kdyby zavolali ve stylu „Máme tady bednu květáku, přijedete si?“ Chtělo by to, aby se lidi v Teplicích více semkli a propojili se. Každý může nějak pomoci. Líbilo by se mi, kdyby se to dostalo do běžného povědomí a přístupu lidí.

Zasáhl tě nějaký příběh v poslední době?

Ano, máme ve službě nově maminku samoživitelku se 4 dětmi. Bydlí v pronajatém bytě za 16 tisíc měsíčně bez možnosti příspěvku na bydlení. Přistěhovala se z jiného města, nesehnala tady práci, která by odpovídala její praxi, ale i vzdělání, přesto to nevzdala, začala uklízet za minimální mzdu. Opakovaně jsme matce darovali potravinovou pomoc, včetně hygienických potřeb. Musím podotknout, že ona sama se nás o to ani jednou neprosila. Trápilo ji distanční vzdělávání všech 4 dětí, kdy pro ně neměla technické vybavení. I toto jsme rodině pomohli ve spolupráci se ZŠ zařídit.  Povedlo se. To se mi líbí. Jsou lidi, kteří jsou na tom opravdu špatně, ale nebrečí a nestěžují si, dělají sami všechno proto, aby se jejich situace zlepšila alespoň o kousíček, a pak jsou za každý malý krůček velmi vděčni. A to je super. To vás nakopává. To vás žene pomáhat dál. Kéž by se nám podařilo sehnat ještě vhodný, levnější byt, aby rodině přinesl větší klid a pohodu do dalších let.

Musí být náročné den co den řešit obtíže, které si většina rodin ani neumí představit. Co ti dává energii?

Vzpomínat budu na babičku, která dostala do péče vnuka a vnučku, oba 15 let, 8. třída ZŠ. Matka vnučky drogově závislá, otec se o dceru nezajímal. Vnuk bez otce v rodném listu, o maminku přišel tragickou událostí. Žili v 1+1, topili si tam v kamnech, sháněli dříví na celý rok. Podařilo se je navázat na Nadaci Karla Janečka, díky které obě vnoučata získala stipendia na studium na střední škole. Babičku jsem potkala před nějakou dobou, spontánně mě objala a povyprávěla, že se mají dobře. A to má smysl, tohle vám dokazuje, že to, co děláte, děláte dobře a má význam to nevzdávat. A velmi nám v naší práci pomáhají i různí lidé, třeba drobní dárci, díky kterým tu pomoc a radost můžeme přinášet zase více rodinám a především dětem.

BC. Linda vršatová

vedoucí programu Podaná ruka – sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi

Usměvavá duše, neúnavná bojovnice všude tam, kde cítí bezpráví. V salesiánském středisku pomáhá rodičům řešit problémy, které je trápí a se kterými si sami neví rady. Jejím životním mottem je „Nikdy to nevzdávej“. Sociálně aktivizační službu pro rodiny s dětmi vede od roku 2018.